Jednorožec(další část)

Ovčáček přemýšlel o tom, že půjde i na jeho pohřeb. Pralo se to v něm. Kdyby šel, odpustil by mu nebo by se mu vysmál do jeho nehybného obličeje, bledého jak maturant před zkouškou?

Zapne ještě své oblekové kalhoty z učňovských let? Nezapnul a na nové neměl dost peněz, ikdyž jako málokdo z děcáku našel téměř hned práci a navíc v oboru. Zahradnickou školu si vybral bez váhání. Plusy: třída plná děvčat čili koza kam se podíváš, víc koz než na farmářských trzích. Už nikdy žádná matika. A to mu vlastně úplně stačilo. Minusy už ani nehledal.

Nefunkčními kalhotami byl problém ,,funus“ vyřešen. Kdo ví, jak by údržbářův jednosměrný zájezd do velmi žhavé destinace dopadl, kdyby Ovčáček dorazil. Nikdo z pozůstalých by ho neznal, nikdo by si ho, stojícího u dveří krematoria, možná ani nevšiml. Než by se začal dusit smíchy. Zvláštní, podivné. Jako katalogová nabídka účesů v severokorejských kadeřnictvích.

Staré křivdy a vlastně ani ty čerstvé neuměl jen tak přejít a nechat je plavat jako vánočního kapra, který celé dny korzoval vanou tam a zpátky a jediným jeho přáním k Vánocům bylo znovu plavat v té krásně špinavé Vltavě, kde prožil dětství, první lásku s aljašskou treskou, která vypadla z rybářské lodi a za pár dnů zemřela na alergickou reakci na sladkou vodu. Ta řeka byla jeho domovem a on se chtěl vrátit. Nebo aspoň mít šestivteřinovou paměť jako neonka, aby si tohle vanové trauma nepamatoval.

Kolikrát si Ovčáček přál, aby mohl vymazat historii ze své hlavy a srdce jedním kliknutím, jako to dělají mladí na počítači, když se chtějí zbavit péčka dřív, než si bude chtít jejich otec přečíst článek o vypadávání vlasů a stále se zvětšující prostatě.