Jednorožec(další)

Plánování mu nikdy nešlo. Vlastně už od dětství, takže tuhle neschopnost zřejmě musel po někom zdědit. Vyrůstal ale v děcáku a nikdo mu nikdy pořádně nevysvětlil proč. Ale čím víc těchhle neschopností se objevovalo, tím míň toužil rodiče hledat. Co by jim řekl?,, Díky za nic“. Ve dvanácti naplánoval podle plánku útěk z děcáku. Jen si nevšiml, že plánek je z doby před rekonstrukcí a přistavěním nového pavilonu, což jej místo k zadnímu vchodu dovedlo do kutlochu údržbáře. Ten dostal za dopadení útěkáře od ředitele karton cigaret a flašku tuzemáku, a malý Ovčáček přes držku. Od toho dne v něm bujela zášť a touha po odplatě. Napadla a požírala to předčasně dospělé, děcákem zdegenerované dítě jako rakovina požírá pacienta v posledním stádiu, kdy už nepomáhá vůbec nic. Ani chemie, ani příroda, žádná naděje pokračovat v boji. Jako byste v poslední minutě prodloužení dostali zlatý gól a brali jenom stříbro. Všechny cesty uzavřeny. Mosty přes řeku na druhý břeh plný nadějí a druhých šancí, balených na kusy i v multipacku, prodávaných pouličními prodejci ze Senegalu, podlehly stařeckým bolestem a zřítily se, nebo je pro jistotu nechali zbourat radní.

Chtěl jenom svobodu. Aspoň kousek. Aspoň jeden čtvereček pravé čokolády s příchutí čerstvého vzduchu a malými kousky volnosti. Ovčáčka to žralo dlouho. Jako kůrovec žere poslední borovicový les na světě. Labužnicky si vychutnává každý kousíček vzrostlých vrásčitých stromů, pěkně si pomlaskává, opíjí se pocitem vlastní neporazitelnosti. Kdyby měl prsty, olíznul by si jejich konečky po posledním soustu.

Po těch všech schopnostech, které neměl, přišel tehdy i o schopnost se smát. Všechny pokusy, byť o lehký úsměv, zadupala do země svýma černýma botama a zasypala pískem, nenávist. Ta zjizvená, šedovlasá, starobou a ohněm páchnoucí postava, jej provázela na každém kroku. Poprvé se pak zasmál asi rok po tom, co děcák opustil, když na úřední desce zahlídnul parte údržbáře, který mu přetrhl jeho pomyslnou propustku na svobodu.