Já a To...třetí týden deníku podělanýho života pětatřicátníka v nesnázích...

Třetí týden deníčku podělanýho života jednoho českého pětatřicátníka v nesnázích...díky za přečtení všech tří částí, čtvrtá bude brzy...

Den 15 (15.6.)

Možná jsem autista. Dítě uzamčený na tisíce takovejch těch velkejch zámků visících na tom slavným mostě v Paříži. Říkali to v nějakým dokumentu na dvojce, když jsem se vzbudil uprostřed noci. Teda kromě toho, o těch zámcích, to jsem vymyslel sám). Pak jsem přepnul na Riskuj a nejpíš dost brzo zase usnul. Pamatuju si z něj jenom ženskou, která vypadala jako moje dětská doktorka, která vždycky seděla na svý židli na kolečkách a mám podezření, že na ní i umřela. Nikdy jsem jí neviděl v jiný pozici. Třeba vestoje. Možný je, že k ní přirostla. Nebo nemohla vyndat svoje veleboky z takovejch těch děr pod ručníma opěrkama.

Den 16 (16.6.)

Mám hovno na botě a to je teprve úterý. Pejskaři jsou anarchisti. Pejskaři jsou všude. Myslím, že pejskaři se maj rádi jenom mezi sebou. Těžce mi připomínaj nějakou sektu. Třeba ty co řvou na náměstí Hare kršna, akorát ,,pejsekta“ je mnohem horší. Jejich pohrdavý výrazy, když se mi ten jejich mauinkatej miuášek plete pod nohama uprostřed chodníku, a já ho ani nepohladím ani se neusměju jako debil, mluví za všechno. Nebo ty jejich hovna. Jako jo, oukej, když jsem na dovolený v nějaký civilizovaný zemi, kde není normální nechávat bobky na chodníku, v trávě nebo v pískovišti, a mám slabší chvilku, kdy si na balkoně s výhledem na moře s Jackem v ruce vylezu na stůl a zpívám Kde domov můj, občas se mi i po tomhle zasteskne. Nebo ty jejich rozhovory. Co to má jako bejt? Voni s těma zvířatama mluví, jakoby se za vteřinu měli postavit na zadní, vyvinout se v Cannis Sappiens, a odmaturovat z Hrabala a psychologie osobnosti. Třeba: ,,No Zeusi, kam to jdeš? Přece víš, že nemůžeš chodit přes cestu, mimo přechod pro chodce. A ani ses nerozhlídnul. Už to nechci vidět Zeusi“. Nebo: ,,Lociko, jak si to představuješ, takhle mi utíkat v obchodě? Moc dobře vidíš, kolik je tady všude lidí, co kdyby ses mi ztratila? Ať už se to neopakuje, ano?“ Taky jsem slyšel: ,,Monsiňore, to snad nemyslíš vážně! Salám se nepapá, doma máš čerstvou zeleninku, víš že teď přecházíme na zdravou stravu“. Jdu si vsadit, hovna prej nosí štěstí.

Den 17 (17.6.)

Nevyhrál jsem ani vsazenej vklad. Je středa, takže se není čemu divit. Tenhle den bude na hovno. Zkusím ho podělat ještě někomu. A hele, pejskař. Tomu bych to fakt přál. Ale do tohodle nejdu.Jednou jsem zkusil pejskařovi taktně připomenout, že jeho doga nechala hromadu, jak kravský stádo, přímo pod mým oknem. Blbej nápad. Od toho dne vím, že nasranej pejskař vypadá jako potomek Hellboye a Fiony, kteří si spolu zadováděli na novoročním večírku Hollywood entertainment. Od toho dne, mám taky pod oknem skoro každej den, hnědou nadílku. Terapie.

Den 18 (18.6.)

Horko jako v pavilonu hrochů. V těchhle vedrech mám výkonnost baterky těch jablečnejch telefonů na I. Ty to maj ale celoročně. Středy mě začínaj bavit. Je to jako návrat do školky. Márpl mi dává celkem zábavný úkoly a já je občas plním. Vleže. Masíruje mojí fantazii jako thajská masérka, šíje unavenejch papalášů. Ne moc dobrá, začínající masérka, co se možná jenom vydává za thajku a přitom je to sestřenice našeho večerkáře, toužící po lepší štaci a něžnejch dotycích. Nebo politická uprchlice ze Severní Koreje, která emigrovala na nafukovacím člunu na jih, a pak v nákladním prostoru letadla do Ostravy a stopem až do Práglu. Třeba včera chtěl, abych se zamyslel nad tím, jakou superschopnost bych si vybral, kdyby to bylo možný. První myšlenka, která zvedla ruku v první lavici uprostřed mý hlavy, vykřikla bez vyvolání, že nejlepší by bylo, stát se želatinou. To jsem zamítnul. Zaprvý ji nemám rád, protože se furt tak nějak divně houpe nebo natřásá. Jak Shakira ve svejch klipech. Zadruhý, co bych jako dělal bejt želatinou? Že bych svý protivníky jako vcucnul, ukolíbal svejma houpavejma pohybama a pak je odkopnul jak Sparta Řepku?

Den 19 (19.6.)

Lidi jsou falešný jak kozy Vlaďky Erbový. Nebo politickej úsměv před volbama. Nebo jako každej poplach v pražským metru. Nebo jako zuby tý báby v reklamě na dentální lepidlo. Nebo jako občanka na kterou jsem si v bance půjčil 200 tisíc a kvůli který mi teď přišla obálka od městskýho soudu na Praze 1.

Den 20 (20.6.)

Čtu noviny. Papírový. S normálníma písmenama a občas i celkem sroumitelnejma větama. Prostě je mám rád. Mám rád, že si na ně můžu sáhnout. Je to taková moje jistota a vlastně i trochu únik z toho virtuálního blázince, kde každej přesně ví, kolik kuliček Nesquicka měl jeho přítel, kterýho od šestý třidy neviděl, k snídani. Za chvíli si místo Angry Birds, stáhnu v appce dvojčata a bude ze mě táta snů. Myslím, že v tomhle bych byl dost dobrej. Fotřík. Taťka. Napálit tomu poďobanýmu frajerovi v rozervanejch džínách úzkejch jak rty stoletý stařeny, kterej má v jedný ruce moje pivo a v druhý mojí patnáctiletou dceru. Ďobanec:,,Dobrej, já jsem Luděk, ale všichni mi říkaj Luis“. Já: Beng. Uhřík: pád ze schodů mýho dvoupatrovýho baráku na hypotéku, až k ledničce, pláč a rychlej úprk pod máminu sukni.

Den 21 (21.6.)

Neděle. Nedělat. Nepsat. Nevstávat. Nečumět pod vedlejší peřinu. Tohle je o dost světlejší než Miluška. Nemám tucha kde se tady vzala. Okno jak vrata. A ne zrovna ty malý, pro králíky. Spíš takový ty velký, ze Slunce, seno...