Jednorožec

Když máte mozek v lepším stavu než všichni klienti i pracovníci domova seniorů a potřebujete zmizet, stane se tohle...a není to konec, pokračování příště

,,Ne pane Ovčáčku, opravdu ne. Mohu vás ujistit že v tomto objektu ani jeho okolí se nepohybuje žádný vlk, takže prosím vylezte ze skříně a vemte si ty prášky ano?“ řekla s klidným hlasem a neklidnýma očima ošetřovatelka Květa Mršatá. Řekla to už podruhé, a když měla něco opakovat potřetí, každý věděl, že se její klidný hlas změní na řev křečka prériového, hulákajícího na úplněk, po prvním úspěšném, samostatném lovu a sežrání kořisti, s malinkatou špetičkou přibližně 30 let staré sekačky na trávu. Oči změnily barvu na sparťansky rudou, zřejmě díky tomu, že každý druhý víkend chodila fandit na Letnou.

,,Do prdele Ivane, pojď mi s ním pomoct, to snad není možný, tohleto. Starej Ovčáček se zas bojí vlka“ neslo se dlouhou chodbou až do kuchyně, kde ošetřovatel Ivan, zrovna poprvé usrkl ze své kávy. ,,Pane Ovčáčku, nebojte se, to jsem já Ivan, žádný vlk tady opravdu není. To jenom dramaťák zkouší Karkulku, na ten náš ples, na Seniorbál, jak jsme se o něm ráno bavili, vzpomínáte si?“ snažil se nenásilnou formou-jak se to naučil v prvním a taky posledním semestru psychologie, než byl odejit poté, co na Majálesu zhulil děkana a natočil velice vtipné a tudíž velice nevhodné video, dostat třiasedmdesátiletého pana Ovčáčka z jeho nedobytné pevnosti.

Nedobytná však byla jen podle něj, protože to byla obyčejná mobilní látková skříň z teleshopingu, uzavíratelná pouhým zipem, který ale od jisté doby neplnil na sto procent svou funkci a nevyjížděl až úplně nahoru, čímž vznikl otvor tak akorát na jedno oko skrývajícího se seniora.

Pan Ovčáček byl na tom inteligenčně o poznání lépe než velká část jeho spolubydlících(ten rozdíl byl asi jako mezi čínskou gymnastkou a německým oštěpařem...nebo mezi ruským atletem a....jakýmkoliv jiným atletem). Jeho, stále ještě dostatečně funkční mozek, který se zaměstnanci snažili otupit 3 x denně nějakou pilulkou, chutnající jako drožďová pomazánka, byl tak předurčen k různým vtípkům, legráckám a schválnostem, nejen vůči jiným chovancům ale také vůči personálu, což měl mnohem raději.

Vlastně kromě párku s tatarkou, majonézou a dijonskou hořčicí neměl nic tak rád. Víte, ono po každé takové bejkárně pozorovat reakce pečovatelů, jejich obličeje ve kterých už sem tam tikne očko nebo koutek rtu, stojí za to.

Pan Ovčáček to nazýval sociopsychologickým výzkumem, ale zároveň každý takový výzkum byl taky voláním o pomoc, pokusem o útěk, pokusem dostat se z ,,chromáku“ pryč. Kamkoliv. V chromáku bylo občas veselo ikdyž to pan Ovčáček zrovna neměl ve své režii. Většinou u toho ale byl přítomen a to se pak smál jako kozel dusící se beruškou, kterou omylem spolknul. Třeba když jednoho naprosto obyčejného květnového dne, seděli všichni seduschopní klienti choráku uvelebeni ve svých ekologických elektrovozících financovaných z velké části z rozpočtu Evropské unie, což bylo samozřejmě uvedeno velkými písmeny na nejviditelnějším místě každého z vozíků, hadičkama nebo scvrklými rty do sebe nasávali jako komáři v posledním tažení, svůj bio energy nápoj, který vypadal, že jako by už párkrát procestoval celou trávicí soustavu, a dál trénovali své mozky hraním Člověče , nezlob se!.

Hrálo se v poklidném tempu, z rádia zněli oblíbení bratři Nedvědové, pan Ovčáček už měl 3 figurky v domečku, stejně jako starý pan Fakáč, který potřeboval k vítězství jen jedinou věc-hodit dvojku. Nedařilo se. Sedmý pokus a pořád nic. Panu Fakáčovi se začala vzdouvat jeho červená flanelka a vypadalo to, že vypukne druhá knoflíková válka. Knoflíky však zůstaly na svém místě. Pan Fakáč dvojku nehodil. Jeho ruka ale uhodila pěstí do stolku takovou silou, až se figurka, která se dlouhou dobu zdála jako vítězná a k tomu aby protrhla cílovou pásku jí chyběl jediný malý krok pro figurky ale velký krok pro pana Fakáče, vyletěla z hrací plochy jak křesťan z mešity, udělala trojité salto s pěti vruty a zapadla přímo do otevřené dutiny ústní, paní Šípkové, která, věrná svému příjmení, si dávala šlofíka u vedlejšího stolku ,,křížovkářů“. Tím pádem se toho dne procvičovaly nejen mozkové závity klientů, ale taky první pomoc a pohotovost zaměstnanců.

Pan Ovčáček se smál svým typickým smíchem, chytil jednu časopisem Květy, které si v ruličku umotala stará paní Bábová, když doluštila křížovku a dočetla článek o léčebných účincích marihuany.

Zpacifikovat agresivní seniorku dokázala až ošetřovatelka Květa. ,,Do prdele, jsem zas zpocená jak kráva. Bába pošahaná“ ulevila si za ta léta práce, už dost vyčichlá pracovnice a šla si převléknout triko. Za ní se do ticha které najednou nastalo, se ozvalo jemné zabučení. Na znamení souhlasu s trefným přirovnáním. Všichni přítomní se začali smát jako by zrovna Miloš Zeman pronesl jeden ze svých pověstných bonmotů. Květa se vrátila, půjčila si srolované Květy, mlátila bučícícho Ovčáčka po hlavě a řvala na celý barák ,,držte ty svoje uslintané huby“. Ivana, který se ji snažil odtrhnout od Ovčáčka jako rozhodčí v NHL dvojici bouchačů, pokousala na obou rukách. Po pár minutách bylo po všem. Funící Mršatá, jako by z ní někdo vytáhl baterky,pustila časopis na zem a za pohřebního ticha, kterým prostupovalo jen občasné vsrknutí slin klientů zpět do úst, odešla. Byl to její poslední den. V práci. V životě. Šla jako omámená prášky, které celé ty roky vhazovala do seniorů jako závislák vhazuje svou výplatu rozměněnou na drobné, do automatu. Na druhé křižovatce ji smetla tramvaj. Klid, který už nic nenaruší. Karma je zdarma. A funguje celkem rychle, okomentoval by to určitě Ovčáček, kdyby se stal na chvilku létajícím mravencem a mohl se zjevit na místě nehody.

Sparťanský kotel přišel o výraznou osobnost. Květiny spolukotelníci z Letné, uspořádali smuteční pochod od stadionu až k obřadní síni, na dalším domácím zápase vytvořili choreo z jejích fotek. Dokonce se před začátkem držela minuta ticha a hráči nastoupili v tričkách s Květou na hrudi a její jmenovkou a číslem 45 na zádech. Jediné místo, kde si ji vážili. Z práce nedorazil na pohřeb nikdo. Poslali kytici. Důstojné rozloučení s člověkem, dvacet let věrným svému zaměstnavateli.

Klid měl i Ovčáček. Byl převezen na tzv. klidový pokoj, což byla v podstatě cela Gavrila Principa, obohacena o malé okýnko, postel vyřazenou před lety z běžného provozu a všudypřítomnou vůni dezinfekce. To ale nebyl jediný trest, který Óčko, jak mu zaměstnanci mezi sebou říkali, musel snést. Týden sedět u jídla sám, zády k ostatním spoludožívajícím, aby na ně nemohl ,,házet svoje ksichty“ a nenarušoval tak ,,rodinnou atmosféru s osobním a citlivým přístupem ke každému jednotlivci“ jak se psalo na webovkách tohoto domova pro seniory. Citlivost tady přímo stříkala místo pitné vody a rodinná atmosféra se podávala s máslem a čerstvým chlebem každé ráno k snídani. Po večerech se tady sprchovali ochotou a přikrývali se vstřícností.

Bylo to jako ve školce. Kdo zlobí, sedí sám. Rozdíl byl v přijetí trestu. Předškoláky je přijat většinou s pláčem a nudlemi z nosu všude okolo. Zde je přijat bez velkých emocí. Možná proto, že většině klientů už mozek přesycený Ritalinem a jinými oblbováky, emoce ani neservíruje.

Za co vlastně Ovčáčka takový trest stihl? Z Květy Mršaté udělal Hercula Poirota, což na smutečním parte na hlavní nástěnce, nebylo přijato moc pozitivně.

Bylo to jako v Zelené míli. Vedli ho jako vězně na popravu. Nebo uličníka na kobereček do kabinetu chlupaté tělocvikářky po tom, co chtěl s ostatními kluky v nářaďovně vidět i jiné kozy než ty gymnastické. Spolužačky byly proti.

Nebo prase pod kudlu umaštěného řezníka v krvavé zástěře, s cukrovkou, cholesterolem vyšším než sebevědomí Kim Čong Una a dušností. Doteď si vepř bezstarostně hověl ve svém smrádku. Ve svém hnoji. A teď najednou stresujou jeho růžovou hlavu, dost podobnou řezníkovu synovi, a on to tuší. Že je to jeho křížová cesta. Poslední cesta. Poslední hluboké nádechy a vyděšené výdechy, pár posledních chrochtnutí a kvíknutí, pohledů očí z nichž div nevytryskne strach v kapalném skupenství místo slz. Pak už jen střela do hlavy, nože ostřejší než jazyk Haliny Pawlovské, jitrnice, jelita, řízky a klobásy.

Ovčáček to věděl taky. Vedli ho k ředitelce. Úzká, chladná chodba. Úzká tak, že by se tam orel skalní se svým rozpětím musel naklonit jako americká stíhačka nad Sýrií, aby se tam vešel. Chladná jako podzim v Norsku. Nebo pitevna. Na stěnách visely lýkové provazy a na nich kolíčky na prádlo přicvaknuté výrobky klientů z hodin arteterapie.

Věděl, že odtud musí pryč. Srandiček už bylo dost. Květa už stejně čichala ke kytkám zespoda, tak nebylo koho srát. Šlo o to, jak a kdy z tohohle panoptika zmizet. Potřeboval plán. A spojence. Nejlíp někoho ,,zevnitř“.

Plánování mu nikdy nešlo. Vlastně už od dětství, takže tuhle neschopnost zřejmě musel po někom zdědit. Vyrůstal ale v děcáku a nikdo mu nikdy pořádně nevysvětlil proč. Ale čím víc těchhle neschopností se objevovalo, tím míň toužil rodiče hledat. Co by jim řekl?,, Díky za nic“. Ve dvanácti naplánoval podle plánku útěk z děcáku. Jen si nevšiml, že plánek je z doby před rekonstrukcí a přistavěním nového pavilonu, což jej místo k zadnímu vchodu dovedlo do kutlochu údržbáře. Ten dostal za dopadení útěkáře od ředitele karton cigaret a flašku tuzemáku, a malý Ovčáček přes držku. Od toho dne v něm bujela zášť a touha po odplatě. Napadla a požírala to předčasně dospělé, děcákem zdegenerované dítě jako rakovina požírá pacienta v posledním stádiu, kdy už nepomáhá vůbec nic. Ani chemie, ani příroda, žádná naděje pokračovat v boji. Jako byste v poslední minutě prodloužení dostali zlatý gól a brali jenom stříbro. Všechny cesty uzavřeny. Mosty přes řeku na druhý břeh plný nadějí a druhých šancí, balených na kusy i v multipacku, prodávaných pouličními prodejci ze Senegalu, podlehly stařeckým bolestem a zřítily se, nebo je pro jistotu nechali zbourat radní.

Chtěl jenom svobodu. Aspoň kousek. Aspoň jeden čtvereček pravé čokolády s příchutí čerstvého vzduchu a malými kousky volnosti. Ovčáčka to žralo dlouho. Jako kůrovec žere poslední borovicový les na světě. Labužnicky si vychutnává každý kousíček vzrostlých vrásčitých stromů, pěkně si pomlaskává, opíjí se pocitem vlastní neporazitelnosti. Kdyby měl prsty, olíznul by si jejich konečky po posledním soustu.

Po těch všech schopnostech, které neměl, přišel tehdy i o schopnost se smát. Všechny pokusy, byť o lehký úsměv, zadupala do země svýma černýma botama a zasypala pískem, nenávist. Ta zjizvená, šedovlasá, starobou a ohněm páchnoucí postava, jej provázela na každém kroku. Poprvé se pak zasmál asi rok po tom, co děcák opustil, když na úřední desce zahlídnul parte údržbáře, který mu přetrhl jeho pomyslnou propustku na svobodu.

Ovčáček přemýšlel o tom, že půjde i na jeho pohřeb. Pralo se to v něm. Kdyby šel, odpustil by mu nebo by se mu vysmál do jeho nehybného obličeje, bledého jak maturant před zkouškou?

Zapne ještě své oblekové kalhoty z učňovských let? Nezapnul a na nové neměl dost peněz, ikdyž jako málokdo z děcáku našel téměř hned práci a navíc v oboru. Zahradnickou školu si vybral bez váhání. Plusy: třída plná děvčat čili koza kam se podíváš, víc koz než na farmářských trzích. Už nikdy žádná matika. A to mu vlastně úplně stačilo. Minusy už ani nehledal.

Nefunkčními kalhotami byl problém ,,funus“ vyřešen. Kdo ví, jak by údržbářův jednosměrný zájezd do velmi žhavé destinace dopadl, kdyby Ovčáček dorazil. Nikdo z pozůstalých by ho neznal, nikdo by si ho, stojícího u dveří krematoria, možná ani nevšiml. Než by se začal dusit smíchy. Zvláštní, podivné. Jako katalogová nabídka účesů v severokorejských kadeřnictvích.

Staré křivdy a vlastně ani ty čerstvé neuměl jen tak přejít a nechat je plavat jako vánočního kapra, který celé dny korzoval vanou tam a zpátky a jediným jeho přáním k Vánocům bylo znovu plavat v té krásně špinavé Vltavě, kde prožil dětství, první lásku s aljašskou treskou, která vypadla z rybářské lodi a za pár dnů zemřela na alergickou reakci na sladkou vodu. Ta řeka byla jeho domovem a on se chtěl vrátit. Nebo aspoň mít šestivteřinovou paměť jako neonka, aby si tohle vanové trauma nepamatoval.

Kolikrát si Ovčáček přál, aby mohl vymazat historii ze své hlavy a srdce jedním kliknutím, jako to dělají mladí na počítači, když se chtějí zbavit péčka dřív, než si bude chtít jejich otec přečíst článek o vypadávání vlasů a stále se zvětšující prostatě.

Ovčáček se nutně potřeboval zbavit neviditelných pout a zmizet konečně z toho nezamřížovaného lágru, ovládaného esesáky v bílých polokošilích s usměvavým sluníčkem, natisknutým na srdci.

Elektrický obojek už mu byl těsný. Úplně cítil svědivý a svíravý pocit na místě, kde by mu jej nejraději nasadili.

Občas se mu zdálo o jeho matce. Neviděl jí do obličeje. Nikdy. Zbavila se ho jako jedna z těch matek, co se zbavují svých čerstvých, voňavých dětí snadno, jako plesnivého, smrdutého chleba, z nějž nestačil jejich starej udělat topinky? Tyhle maminky, které vídáme čím dál častěji v hlavní zpravodajské relaci, bez mrknutí hodí své dítě do igelitky za dvě koruny jako krabicák z večerky, a vyhodí v lese za městem. Dva hrdelní zločiny. Vražda malého tvora, neschopného obrany, který je jako mravenec, kličkující mezi botama obrů, bez šance na přežití a spoluúčast na mučivě pomalé vraždě matky přírody, odhozením takřka nerozložitelného materiálu do jejího nitra.

Možná jeho matka byla jednou z nich, ale měl štěstí a přežil. Naštěstí měl tyhle sny, čím dál míň.

To je výhoda i nevýhoda stáří, čím dál víc zapomínáte. Starý mozek je taková houbovitá třídírna odpadu, která z pásu plného vzpomínek a zážitků shazuje dolů čím dál víc podstatných i nepodstatných součástí a komponentů. Nakonec zůstane naprázdno běžící pás v prázdné fabrice, kterou za pár dní srovnají se zemí a zbyde z ní jen jemný prášek.

Několikrát za rok se mu zdá i o Libušce. Tenkrát přežíval na nejlevnější ubytovně ve městě, ve čtvrti, kde byla nulová tolerance k lidem majícím jiný kožní odstín než arabicca nebo aspoň holland cocoa. A ikdyž se měl každý den na pozoru jako ženáč na záletech, tři parchanti s nadbytkem pigmentu, vyčarovali na obličeji červencovou duhu. Velmi pestrou, každou chvíli měnící své barvy. Našla ho ležet u popelnic, nehybného, sípajícího, smradlavého. Přesto se nad něj sklonila aby ho přivedla zpátky k životu. Viděl ji jen jako tmavou siluetu a přesto se zamiloval na první pohled.

Byla sladká jako by snědla všechnu cukrovou vatu světa. Jako by vyjedla celou Matějskou. Odvedla toho skoronebožtíka domů a zůstala do rána aby si byla opravdu jistá, že Cháronova loď byla opravdu odvolána k jinému případu. Uvařila mu polévku a krmila ho, aniž by znala jeho jméno. Láska, důvěra, poctivost a podobné věci, se z lidské společnosti ztácí jako anorektičky před vlhkýma očima jejich bezmocných matek.Ti dva si tyhle, pro lidstvo nepodstatné věci, našli náhodou.

Ivan, blesklo Ovčáčkovi jeho rozbolavělou hlavou, po probuzení na samotce. Právě včas. Toho dne měl být propuštěn a takzvaně navrácen do systému, do společnosti. Ale kdo by stál o takovou společnost? Leda ten, kdo už nerozezná vidličku od manželky nebo ten, kdo je milosrdný k posrání a bere práci s těmito dýchajícími ostatky lidí jako poslání. Ivan byl jedním z nich, ale byl jiný. Byl chytrý a nepotřeboval k tomu dvě vysoké školy a tituly před nebo za jménem. Přesně věděl, jak na kterého klienta. Jakou na toho nebo tamtoho použít strategii. Byl jako Claudio Ranieri v mistrovské sezóně Leicesteru. Dokonalá taktika, se kterou jako největší outsider, odsouzený všemi fotbalovými časopisy a internetovými portály k popravě ukamenováním od všech velkoklubů i ostatních účastníků nejlepší ligy světa, vyhrál titul a všechny prognózy a teorie zmuchlal jako starou jízdenku a zahodil hodně daleko. Vysmekl se katovi těsně před první ranou, zdrhal všem ostatním jako Forrest Gump, šplhal tabulkou vzhůru jak lemuří rodinka vypuštěná ze zoo do volné přírody, po opravdovém stromě. Všichni na něj koukali z dáli a chtěli ho dostat.

Ivan byl jediný, kdo mohl Ovčáčkovi pomoct vypadnout. A když je někdo jediný, kdo to může udělat, tak to udělat musí.

,,Ovčáček, odchod z tančírny“ snažila se být vtipná Aloisie, které nikdo neřekl jinak než bachař, při propouštění Ovčáčka ze samotky. Bachař, asi 150 cm vysoký, na ježka s bodlinami obarvenými na blond ostříhaný, velmi nepovedený pokus o ženskou. Jako by si Bůh hrál s plastelínou, všechny barvy splácal do sebe, udělal kuličku, zapíchal do ní pár párátek a nedopatřením shodil ze svého masivního stolu z kanadské třešně, sem dolů.

Ovčáček měl celé odpoledne na plánování. Už mu nebylo 12. Bylo mu 73. A jak by se mohl třiasedmdesátiletý stařík nepozorovaně dostat z chromáku?

Mohl se pokusit ,,zázračně“ zlepšit svůj zdravotní stav. Nebo jej naopak zhoršit, udělat ze sebe ještě většího blázna než byl. Obě možnosti byly v podstatě správné, na rozdíl od maturitních testů. Obě možnosti by mohly seniora, životem ohryzaného jako jablko golden delicious, zlomeného jako sýrovou tyčinku, nešťastného jako třínohého psa, dostat z pekla se sluncem ve znaku.

Ležel a přemýšlel. Se zavřenýma očima. Jako poslanec. Zavřenýma očima snížil počet nežádoucích vjemů, které by ho zbytečně rozrušovaly.

,,Zdravíčko pane Ovčáček, tak jak to fičí?“ vetřela se do pokoje radost v přestrojení za Ivana. ,,Hele Ivane, já bych od tebe něco potřeboval. Nic velkýho, jenom malá službička pro ubohýho starce, kterýho to tady neskonale sere a kterej se chce vysrat na celý tohle divadlo jako holub na pleš“ spustil slovní tornádo Ovčáček, kterého měl sice do té doby celý domov včetně Ivana za lehce nadlimitního jedince v porovnání se zbytkem starců a stařen, avšak ještě nikdy se nevyjádřil tak jako teď. Ivan byl v šoku a nezmohl se na víc než ,,Jo, jasně, pro vás cokoliv“. Vyřešeno. Akce zahájena. Teď se věci musí dát do pohybu než si to Ivan stihne rozmyslet. Tohle bude jeden z největších útěků v historii útěků. Tohle předčí i Kajínka. Všichni budou pátrat a nenajdou. A pokud jo, bude mít vždy po ruce aspoň tepláky, aby ho nevyhmátli a neukázali celý zemi s holou řítí. Aby se Ivan vzpamatoval z Ovčáčkova náhlého procitnutí a nenadálého slovního průjmu, sedl si na jeho postel a naslouchal. Ovčáček mu v jasných barvách, živějších než většina zdejších klientů, líčil plány svého osvobození, svého znovuzrození. Vykreslil mu to snad líp než Leonardo Sixtinskou kapli. Kousíček po kousíčku, skládal a vybarvoval tu mozaiku, pracovně nazvanou ,,Seniorovo zmrtvýchvstání“. Druhá verze pracovního názvu zněla ,,Příběh seniora-do pekla a zpátky na zem“. Ivan byl od pohledu důvěryhodný. Nikdo nevěděl proč, prostě to v lidech vzbuzoval. Svěřovali se mu a on všechna jejich tajemství střežil uvnitř svý malý, kulatý hlavy, která už musela být totálně přeplněná. Bylo překvapivé, že mu žádná z těch tajností a tajnůstek netrčela z ucha nebo nosu. Představa, že se podívá do jarního slunce, kýchne a z nosu mu vyletí nudle za níž vlaje papírek s tajemstvím spolužačky Jarušky ze čtvrté třídy. Jako to letadlo s plakátem, co si objednáte, když chcete originálně požádat svou milou o ruku. Rázem by přišel o spolehlivost jako české dráhy.

Měl v hlavě spousty malých šuplíků, skříněk, šperkovnic a krabiček plných věcí, který nikdy nepoužil a nepoužije. Měl to v hlavě tak, jak to mají důchodci doma. Celý život schraňují a zachraňují starý, pro ostatní nesmyslný věci a nechtějí se jich vzdát. Drží se svých starých věcí, svých starých zvyků, svých starých potřeb, svého starého já jako se na podzim poslední list drží své větve. Jako se žebrák drží naděje, že přežije další lednovou noc v temném parku. Jako se ruce mladých milenců drží při první procházce.

,,Chápeš“? Ukončil Ovčáček svůj monolog. A Ivan chápal. Jako vždycky. Ivan měl v sobě potřebu pomáhat. Potřeboval to pro svůj život jako celiak potřebuje raciolky, jako Turek potřebuje mešitu, jako prezident potřebuje tlačenku a cígo. Mimochodem, Ovčáček snědl za svůj život tolik uzenýho, že by mohl z fleku kandidovat na českýho prezidenta.