Jednorožec

,,Ne pane Ovčáčku, opravdu ne. Mohu vás ujistit že v tomto objektu ani jeho okolí se nepohybuje žádný vlk, takže prosím vylezte ze skříně a vemte si ty prášky ano?“ řekla s klidným hlasem a neklidnýma očima ošetřovatelka Květa Mršatá. Řekla to už podruhé, a když měla něco opakovat potřetí, každý věděl, že se její klidný hlas změní na řev křečka prériového, hulákajícího na úplněk, po prvním úspěšném, samostatném lovu a sežrání kořisti, s malinkatou špetičkou přibližně 30 let staré sekačky na trávu. Oči změnily barvu na sparťansky rudou, zřejmě díky tomu, že každý druhý víkend chodila fandit na Letnou.

,,Do prdele Ivane, pojď mi s ním pomoct, to snad není možný, tohleto. Starej Ovčáček se zas bojí vlka“ neslo se dlouhou chodbou až do kuchyně, kde ošetřovatel Ivan, zrovna poprvé usrkl ze své kávy. ,,Pane Ovčáčku, nebojte se, to jsem já Ivan, žádný vlk tady opravdu není. To jenom dramaťák zkouší Karkulku, na ten náš ples, na Seniorbál, jak jsme se o něm ráno bavili, vzpomínáte si?“ snažil se nenásilnou formou-jak se to naučil v prvním a taky posledním semestru psychologie, než byl odejit poté, co na Majálesu zhulil děkana a natočil velice vtipné a tudíž velice nevhodné video, dostat třiasedmdesátiletého pana Ovčáčka z jeho nedobytné pevnosti.

Nedobytná však byla jen podle něj, protože to byla obyčejná mobilní látková skříň z teleshopingu, uzavíratelná pouhým zipem, který ale od jisté doby neplnil na sto procent svou funkci a nevyjížděl až úplně nahoru, čímž vznikl otvor tak akorát na jedno oko skrývajícího se seniora.

Pan Ovčáček byl na tom inteligenčně o poznání lépe než velká část jeho spolubydlících(ten rozdíl byl asi jako mezi čínskou gymnastkou a německým oštěpařem...nebo mezi ruským atletem a....jakýmkoliv jiným atletem). Jeho, stále ještě dostatečně funkční mozek, který se zaměstnanci snažili otupit 3 x denně nějakou pilulkou, chutnající jako drožďová pomazánka, byl tak předurčen k různým vtípkům, legráckám a schválnostem, nejen vůči jiným chovancům ale také vůči personálu, což měl mnohem raději.

Vlastně kromě párku s tatarkou, majonézou a dijonskou hořčicí neměl nic tak rád. Víte, ono po každé takové bejkárně pozorovat reakce pečovatelů, jejich obličeje ve kterých už sem tam tikne očko nebo koutek rtu, stojí za to.

Pan Ovčáček to nazýval sociopsychologickým výzkumem, ale zároveň každý takový výzkum byl taky voláním o pomoc, pokusem o útěk, pokusem dostat se z ,,chromáku“ pryč. Kamkoliv. V chromáku bylo občas veselo ikdyž to pan Ovčáček zrovna neměl ve své režii. Většinou u toho ale byl přítomen a to se pak smál jako kozel dusící se beruškou, kterou omylem spolknul. Třeba když jednoho naprosto obyčejného květnového dne, seděli všichni seduschopní klienti choráku uvelebeni ve svých ekologických elektrovozících financovaných z velké části z rozpočtu Evropské unie, což bylo samozřejmě uvedeno velkými písmeny na nejviditelnějším místě každého z vozíků, hadičkama nebo scvrklými rty do sebe nasávali jako komáři v posledním tažení, svůj bio energy nápoj, který vypadal, že jako by už párkrát procestoval celou trávicí soustavu, a dál trénovali své mozky hraním Člověče , nezlob se!.

Hrálo se v poklidném tempu, z rádia zněli oblíbení bratři Nedvědové, pan Ovčáček už měl 3 figurky v domečku, stejně jako starý pan Fakáč, který potřeboval k vítězství jen jedinou věc-hodit dvojku. Nedařilo se. Sedmý pokus a pořád nic. Panu Fakáčovi se začala vzdouvat jeho červená flanelka a vypadalo to, že vypukne druhá knoflíková válka. Knoflíky však zůstaly na svém místě. Pan Fakáč dvojku nehodil. Jeho ruka ale uhodila pěstí do stolku takovou silou, až se figurka, která se dlouhou dobu zdála jako vítězná a k tomu aby protrhla cílovou pásku jí chyběl jediný malý krok pro figurky ale velký krok pro pana Fakáče, vyletěla z hrací plochy jak křesťan z mešity, udělala trojité salto s pěti vruty a zapadla přímo do otevřené dutiny ústní, paní Šípkové, která, věrná svému příjmení, si dávala šlofíka u vedlejšího stolku ,,křížovkářů“. Tím pádem se toho dne procvičovaly nejen mozkové závity klientů, ale taky první pomoc a pohotovost zaměstnanců.

Pan Ovčáček se smál svým typickým smíchem, chytil jednu časopisem Květy, které si v ruličku umotala stará paní Bábová, když doluštila křížovku a dočetla článek o léčebných účincích marihuany.

Zpacifikovat agresivní seniorku dokázala až ošetřovatelka Květa. ,,Do prdele, jsem zas zpocená jak kráva. Bába pošahaná“ ulevila si za ta léta práce, už dost vyčichlá pracovnice a šla si převléknout triko. Za ní se do ticha které najednou nastalo, se ozvalo jemné zabučení. Na znamení souhlasu s trefným přirovnáním. Všichni přítomní se začali smát jako by zrovna Miloš Zeman pronesl jeden ze svých pověstných bonmotů. Květa se vrátila, půjčila si srolované Květy, mlátila bučícícho Ovčáčka po hlavě a řvala na celý barák ,,držte ty svoje uslintané huby“. Ivana, který se ji snažil odtrhnout od Ovčáčka jako rozhodčí v NHL dvojici bouchačů, pokousala na obou rukách. Po pár minutách bylo po všem. Funící Mršatá, jako by z ní někdo vytáhl baterky,pustila časopis na zem a za pohřebního ticha, kterým prostupovalo jen občasné vsrknutí slin klientů zpět do úst, odešla. Byl to její poslední den. V práci. V životě. Šla jako omámená prášky, které celé ty roky vhazovala do seniorů jako závislák vhazuje svou výplatu rozměněnou na drobné, do automatu. Na druhé křižovatce ji smetla tramvaj. Klid, který už nic nenaruší. Karma je zdarma. A funguje celkem rychle, okomentoval by to určitě Ovčáček, kdyby se stal na chvilku létajícím mravencem a mohl se zjevit na místě nehody.

Sparťanský kotel přišel o výraznou osobnost. Květiny spolukotelníci z Letné, uspořádali smuteční pochod od stadionu až k obřadní síni, na dalším domácím zápase vytvořili choreo z jejích fotek. Dokonce se před začátkem držela minuta ticha a hráči nastoupili v tričkách s Květou na hrudi a její jmenovkou a číslem 45 na zádech. Jediné místo, kde si ji vážili. Z práce nedorazil na pohřeb nikdo. Poslali kytici. Důstojné rozloučení s člověkem, dvacet let věrným svému zaměstnavateli.

Klid měl i Ovčáček. Byl převezen na tzv. klidový pokoj, což byla v podstatě cela Gavrila Principa, obohacena o malé okýnko, postel vyřazenou před lety z běžného provozu a všudypřítomnou vůni dezinfekce. To ale nebyl jediný trest, který Óčko, jak mu zaměstnanci mezi sebou říkali, musel snést. Týden sedět u jídla sám, zády k ostatním spoludožívajícím, aby na ně nemohl ,,házet svoje ksichty“ a nenarušoval tak ,,rodinnou atmosféru s osobním a citlivým přístupem ke každému jednotlivci“ jak se psalo na webovkách tohoto domova pro seniory. Citlivost tady přímo stříkala místo pitné vody a rodinná atmosféra se podávala s máslem a čerstvým chlebem každé ráno k snídani. Po večerech se tady sprchovali ochotou a přikrývali se vstřícností.

Bylo to jako ve školce. Kdo zlobí, sedí sám. Rozdíl byl v přijetí trestu. Předškoláky je přijat většinou s pláčem a nudlemi z nosu všude okolo. Zde je přijat bez velkých emocí. Možná proto, že většině klientů už mozek přesycený Ritalinem a jinými oblbováky, emoce ani neservíruje.

Za co vlastně Ovčáčka takový trest stihl? Z Květy Mršaté udělal Hercula Poirota, což na smutečním parte na hlavní nástěnce, nebylo přijato moc pozitivně.