O kolečko víc

size="13pt"O kolečko víc

Seděl na baru ve skvěle padnoucím obleku z té nejdražší a nejluxusnější látky na světě. Obleky i všechno ostatní, včetně spoďárů, si nechával šít na míru u dvaadevadesátiletého krejčího který šil i pro Jamese Bonda a královnu Alžbětu, v italském Miláně. Na krku mu seděl perfektní motýlek, stejně rudý jako rtěnka černovlasé krasavice po jeho pravém boku. Zvedl svou, každodenním cvičením namakanou, pravačku a svými namakanými prsty lusknul aby upozornil naprosto nenamakaného barmana s obličejem scvrknutým jak poslední křížala v balíčku nebo shnilá švestka, na svou přítomnost.

To lusknutí bylo tak velké, že menší otřesy o síle asi tak jednoho stupně Richterovy stupnice, zaznamenali až na druhém konci města.

,,Jeden organický jahodový shake, protřepat a hlavně pořádně zamíchat, prosím“ objednal si s pohledem tak pevným, až se barman málem zlomil napůl. ,,A tady pro dámu mátový čaj s citronem“ doplnil superagent Vincent Libeček svou objednávku hlasem tak úderným, že by získal víc Zlatých slavíků a cen Grammy než Karel Gott s Justinem Bieberem dohromady, i bez zpěvu.

,,Viny, vstávej“ pohladila Vincenta po vlasech jeho máma Nina a udělala tak tečku za dalším z jeho superagentských snů, o kterých ale neměla ani páru. Kdyby o nich páru měla, určitě by tam neudělala tečku, nýbrž čárku, dvojtečku nebo středník. A nebo by tam napsala POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ a tři tečky, jak to bývá v jejích oblíbených nekonečných seriálech, když chtějí udržet diváky v napětí až do dalšího dne. Horší ale je, když po tomto dílu, napínavém jako kšandy někoho kdo snědl perníkovou chaloupku, následuje víkend a na pokračování musí věrní diváci čekat až do pondělního večera.

,,Musíš do školy zlatíčko, tak šup z postele, nasedat do kočáru a honem na snídani. Lupínky s mlékem už máš nachystané na stole“ maminkovsky zavelela máma a na hlavě si několika ladnými, pro muže a kluky nepochopitelnými pohyby rukama vytvořila z ručníku turban.

Vincentova máma, Nina Libečková, velet musela. Pan Libeček byl totiž vojákem z povolání a byl zrovna na misi až v Sýrii, což zrovna není co by kamenem dohodil. Není to ani co by kamenem dokopl. Není to Břidličná, kde byl generál Libeček se svou jednotkou ,,doma“.

Sýrie se nachází v Asii, což je fakt, vážně, doopravdy, bez legrace hodně, hodně, hodně daleko. Museli byste z Pšoukovic, vesničky kde Libečkovi a pár desítek dalších občanů obývá svá obydlí, pěšky na autobus do Vranic, z Vranic již zmíněným autobusem, řekněme staršího typu do Vejprtic, z Vejprtic vlakem ještě o něco staršího typu do Lživic a ze Lživic něčím co už jen z opravdu velké dálky připomínalo vlak, do Prahy. Z Prahy do Damašku, hlavního města Sýrie, už naštěstí jen letadlem.

Pan generál Libeček volal Vincentovi a paní Libečkové jen několikrát v měsíci a pro všechny tři to byly ty nejlepší dny. Tátu sice Vincent viděl jen přes webkameru svého modrého HP Pavillion notebooku ale v tu chvíli to bylo fuk, protože byli prostě spolu.

,,Broučku, copak jsi to zase povídal ze spaní, hm?“ zkoušela se paní Libečková dozvědět aspoň něco z Vincentova tajného nočního života a mazala si svůj opečený toust margarýnem. Pak nanesla lehkou vrstvu borůvkového džemu, zakousla se a usrkla horké kávy. Dělala to vždycky stejně. První dva tousty pokaždé připálila, takže když vyskočily z toustovače jako losos nad hladinu, vypadaly jako by je obalila ve strouhance z černého uhlí. Do koše! Paní Libečková tyto dva tousty nazývala ,,pokusné“. Další dva už byly většinou v pořádku. Když se tedy k toustovači nedostal NÁHODOU někdo jiný a NÁHODOU neotočil s čudlíkem na nastavení teploty a stupně propečení.

A tím někým myslím Winstona! Winston je Vincentův nejlepší kamarád.

Winston je pes. Winston je francouzský buldoček s ryze anglickým jménem po Winstonu Churchillovi. Ale o Winstonovi až později.

Každý den si paní Libečková připravila čtyři tousty s margarýnem a džemem, zalila je hrnkem kávy. Vincentovi připravila jeho oblíbené lupínky s mlékem nebo den starý rohlík opečený v troubě do křupava, máslo a kakao.

1. kapitola

Určitě jste si už stačili všimnout, že Vincent není zrovna hovorný. S mámou prohodí tak kolem třiadvaceti slov denně, což dá za týden dohromady 161 slov. Ovšem není to tak, že by neměl co říct, nebo že by byl hloupý, jen se mu prostě mluvit nechtělo a paní Libečková i paní učitelka Alžběta Máslová, spolužáci ve škole a vlastně všichni, kteří se kolem něj vyskytovali, si na to už zvykli. Všichni až na třídní mlátičku, Vilibalda Vomáčku, který si z Vincenta občas utahoval. Říkal mu ,,ty naše nemluvňátko“, nebo ,,ještě ti maminečka zpívá před spaním halí, belí?“.A nebo si vzal rohlík, který zrovna někomu ukradl z batohu a který v danou chvíli nahrazoval mikrofon, přisedl si k Vincentovi a dělal s ním interview, při kterém ale mluvil jen on sám a předstíral že Vincent na jeho otázky odpovídá. Po každé takové akci se sám sobě Vilibald Omáčka smál. Byl nejen třídní mlátičkou ale i třídním, ba dokonce školním blbcem. Kdyby existoval obrázkový atlas blbců, podobný třeba atlasu zvířat nebo rostlin, byl by Vilibald určitě na titulní straně. Úplně tu titulní stranu vidím. Vilibald Vomáčka sedí na lavici, v jedné ruce, v takzvané kravatě drží nejslabšího žáčka ve třídě, Šimona Šašlika kterému teče po tváři slza velikosti křečka polního, a svou druhou, sádýlkem jako z mladého přeštického čuníka obalenou rukou, si cpe do pusy švestkovou bublaninu, odcizenou Zuzaně Svíčkové a sýrový croissant šlohnutý Tiboru Cibulkovi. Po otevření této tištěné přehlídky blbců bychom hned zkraje narazili na tento výstavní exemplář. Byl by tam popis asi takovéhoto ražení: Blbec školní neboli trottlus scholastikalis se vyskytuje na každé základní i střední škole ve všech zemích světa a to jak v chlapeckém, tak ojediněle i v dívčím provedení. Poznávacím znamením těchto stvoření je hloupost, sobeckost a hrubost verbální i tělesná. Napadá většinou nejslabší jedince ve svém teritoriu.

Abych to zkrátil, Vilibald Vomáčka je prostě hloupý jak žebřík a tečka.

7.B by byla docela normální třída, jako ty tři ostatní, které se vešly do nejmenší školy u nás v okrese, kdyby do ní však nechodili Vincent Libeček a Vilibald Vomáčka.

Vincent byl jiný. Nejen tím že mluvil asi tak často jako Stonehange ale hlavně tím, že měl o kolečko nebo tedy o pár koleček víc. To neznamená že by mu šibalo v kebuli, že by v ní měl nadbytečná kolečka která by nezapadala do soukolí které bez nich šlapalo bezvadně.

Byla to kolečka, díky kterým se Vincent pohyboval. Kolečka připevněná k několika rovným a několika zahnutým tyčkám a dalším nesmyslům, které dohromady dávali, jak vznešeně říkala paní Libečková, ,,kočár“, jak říkal ředitel školy Pečínka, ,,ten blbej krám“ a jak říkal sám Vincent, ,,fáro“.

Holt, kam nevidíš, tam neskákej. To si měl Vincent uvědomit než na školním výletě, když ještě chodil do školy na Žižkově, skočil po hlavě do řeky, narazil svou tvrdou palicí na kámen a bylo to. Fotbalová kariéra v čudu, orientační běh jakbysmet.

Ale výhody to taky mělo. Konečně mohli zmizet z hlavního města plného automobilových prdů jak říkal Vincent výfukovým zplodinám a přestěhovat se do domku v Pšoukovicích, vesničce známé výrobou plastelíny, nejlepším hráčem pexesa který porazil i počítač a samozřejmě nejmenší školou v okrese.

O další výhodě věděl jen sám Vincent. Byly to sny, ve kterých se Vincent měnil v superagenta supertajné agentury s názvem JATKA neboli Jedinečná Absolutně Tajná Kvalifikovaná Agentura. Tahle výhoda se u něj projevila po tom, co se probudil z umělého spánku po operaci. Vyšplhala po jeho mozkových závitech až na vrchol Vinyho podvědomí, stejně jako Lubor Voves, širokoúhlý chlapec ze třídy, když se poprvé v životě, pod dohledem učitele Chlebouna, dostal po tyči až úplně nahoru.

1. Akce TYČ

Byl to obdivuhodný výkon, celá třída mu tleskala tak vášnivě, až se učiteli Chlebounovi chvěly chlupy v podpažních jamkách, delší než zbytky jeho vlasů.

O pár minut později už Luborovi tleskala celá škola.

Lubor se toiž bál výšek, což se ale dozvěděl teprve až ve chvíli, kdy se podíval z té tenké tmavomodré rozhledny dolů.

Po pohledu na starou podlahu tělocvičny a spolužáky, kteří teď vypadali jako panáčci z Lega, začal tento prostorově objemný puberťák pištět jako Jarunka Tvarglová, když minulý týden viděla malého ( v jejích očích asi tak šestimetrového) pavoučka, lezoucího v pohodovém tempu po zarámované fotografii našeho prezidenta. Začala po něm házet všechny psací potřeby včetně kružítka, které se po odrazu zapíchlo do palce nohy Lumíra Hrušky, který byl zrovna zkoušen z Jana Husa a který po zásahu ostřím této geometrické zbraně omdlel, díky čemuž začala pištět i Bróňa Medová, kterou ale umlčel Tonda Křen ranou dost tlustou učebnicí, do čela.

Pištící a třesoucí se Lubor stále na vrcholu tyče jako King Kong na slavném newyorském mrakodrapu, přiměl k jednání učitele Chlebouna, který poslal Kryšpína Strouhanku do ředitelny. Tam ale ředitel Pečínka zrovna nebyl a tak musel Kryšpín do všech tří tříd, čímž vlastně navštívené třídy pozval na toto zajímavé gymnastické vystoupení.

Ředitel byl samozřejmě až v poslední třídě, do které Kryšpín po zaklepání vstoupil a v níž zrovna plamenně hovořil o důležitosti přezouvání v šatnách a splachování, hlavně na chlapeckých toaletách.

Celá škola teď vzhlížela k Luborovi a všichni se ho snažili přesvědčit k sestupu do základního tábora. Učitel Chleboun sestavil záchranný tým ze svých žáků a pod tyč nanosili a naskládali na sebe všechny staré, smradlavé žíněnky, kdyby se už Luborovy svaly rozhodly vypovědět službu a nastal by pád.

Nic nepomohlo, přesvědčování, povzbuzování....nic! Ředitel Pečínka se rozhodl vytočit na svém mobilu vytočit 112 a přizvat na tuto školní párty, hasičskou jednotku.

Hasiči byli na místě za sedm minut a třináct vteřin. Vtrhli do tělocvičny jako stěhující se stádo pakoní a držíce hasičskou plachtu pro Luborovo bezpečné přistání sledovali s otevřenými ústy, jeho téměř olympijský výkon, za který by se nestyděl ani odhadem třiapadesátiletý dosluhující akrobat Lászlo Gyo, z maďarského cirkusu GoGo z města Székeszféhervár.

1. Luborův ,,seskok“

Téměř všichni už unaveně seděli na podlaze nebo lavičkách. Právě odbila dvanáctá hodina, čas oběda, což rozlítilo Vilibalda Vomáčku tak, že vyskočil skoro tak vysoko jako LeBron James v posledním finálovém zápasu NBA a rozběhl se (spíš se valil) směrem k tyči, která už za tu dobu skoro vešla v manželství s Luborem.

Když se s podezřením na infarkt myokardu a jazykem někde na úrovni svého panděra dopotácel na místo, otřel si pot ze svého uhrovitého čela a chopil se tyče, která si užívala šťastné chvíle ,,manželství“, kdy ji má po těch letech konečně někdo rád, kdy ji konečně někdo objímá a odmítá se jí vzdát a nechat napospas někomu jinému.

Vilibald Vomáčka držel svými tlapami, velkými asi jako ovčí hlava, která je mimochodem islandským národním pokrmem, tu zamilovanou tyč a třepal s ní jak s pokaženým sněžítkem, které dávali loni před Vánocemi v McDonaldu k Happy Mealu.

Snažil se překazit líbánky Lubora a modré tyče, která už nebyla tak chladná jako posledních třiadvacet let. Hřála ji láska k Luborovi. Vilibald Vomáčka pro to ale neměl pochopení. Chtěl jen svůj oběd, který se ale mezitím povaloval v uzavřených gastronádobách jako táborníci při odpoledním klidu. Kuchařky, stejně jako celá škola, zíraly na Lubora jako na mexickou telenovelu o chudé dívce zamilované do milionářského majitele polí s kávovými boby.

A světe div se, podařilo se. Lubor padal jako Berlínská zeď a hasiči ladně tančili na špičkách jako baleríny ruského národního baletu a hledali správné místo pro plachtu. Trefili se naprosto přesně. Lubor přistál, plachta zůstala celá, Vomáčka si zatleskal a vítězoslavně prohlásil: ,,Tak, myslím že je čas na oběd, ne?“.

1. Youtube a další zázraky

Pondělní ráno probíhalo v ředitelně jako každé jiné. Ostatně i jako každé jiné pracovní ráno než ta pondělní. Sekretářka Perníčková dala vařit kávu pro ředitele Pečínku a protože stará rychlovarná konvice byla asi tak stejně rychlá jako Česká pošta, stihla si mezitím nalakovat čtyři a půl nehtu pravé ruky novým lakem lososové barvy z Avonu. Otevřely se dveře. Ředitel Pečínka konečně dorazil do práce. Zkřivil svůj, už tak dost křivý nos: ,, Proboha Perníčková, co je to tady za smrad?“ Ono když smícháte vůni kávy a zápach laku na nehty a máte šéfa s takovým frňákem, musíte očekávat, že bude reagovat stejně mile jako pošťačka, když jí v pátek, tři minuty před zavíračkou donesete osm balíků, které chcete poslat třeba do Osla a platíte drobnýma. Perníčková se rozplakala. Bylo jí už sedmdesátšest let ale citlivá byla stejně jako kůže toho chlápka z reklamy na holící strojek.

Když si osušila slzy a zalila ředitelovu kávu horkou vodou z pomaluvarné konvice, bylo skoro půl deváté. Vešla do ředitelovy kanceláře a viděla stejný obrázek jako vždy. Ředitel Pečínka měl nohy na stole, z děravé ponožky mu vykukoval palec jako tankista když zvedá poklop a kouká okolo, a na počítači, přesně řečeno na Youtube, sledoval zábavná videa a hudební videoklipy. Nejvíc miloval Shakiru u jejíchž videoklipů se většinou neudržel a tančil po celé kanceláři. Teď ale s otevřenou pusou zíral do monitoru a sledoval video z tělocvičny ,,jeho“ školy. Ano, správně, video na kterém je Lubor visící na tyči. Kdo ho natočil, nevěděl, ale 511 326 shlédnutí za pár dnů bylo vážně dost. Zazvonil telefon, uběhly asi dvě hodiny a před školou stála dodávka televize RutyŠuty TV Plus Max Supr Fajn a zrzavá redaktorka Mátová se chystala na první živý vstup do dopoledních zpráv z regionu.

Televize odvysílala tento živý vstup ve 12 hodin a v dalších telvizních zprávách v 17, 20 a 22 hodin jej zopakovala ze záznamu. V 18, 21 a 23 hodin jej ze záznamu odvysílaly další dvě televizní stanice a o den později i internetová televize Čuč! Na Youtube má k dnešnímu dni přesně 2 113 313 shlédnutí. Díky tomu se škola dočkala nejen slávy ale i peněz od firem, podnikatelů i obyčejných lidí.

1. Winston!

Nedílnou součástí Libečkovic rodiny je zmiňovaný francouzský buldoček Winston.

Na první pohled úplně obyčejný psí puberťák. Je celý černý, jako mámino kafe. Ne, ještě černější....jako...jako duše Lorda Voldemorta, ano, to je přesně ten odstín černé. Jeho nožky jsou krátké jako jarní prázdniny...vlastně jako jakékoliv prázdniny..., ale silné jako dědovy dioptrie. Na druhý, třetí a další pohledy už tak obyčejný Winston nebyl.

Měl, stejně jako Vincent, své tajemství. Paní Libečková už asi stokrát v noci vypínala telvizi, která se podle ní, zapnula ,,sama“, několik hodin poté, co si šla lehnout a byla si jistojistě jistá, že telku vypnula.

Taky několikrát slyšela cizí hlasy z Vincentova pokoje a myslela si, že jí ,,normálně“ přeskočilo, prdlo v krabici, nebo jak se to teď vlastně říká. Dokonce jednou sebrala všechnu svou odvahu z podlahy, kam se propadla pyžamovou nohavicí, a šla se do pokoje podívat.

Vlasy jí při této akční scéně stály jako by před minutou šnorchlovala v bazénu plném nafukovacích balonků.

Oči přivřené jako vietnamský zelinář, v levé ruce záchodový osvěžovač ve spreji s vůní jarní cibulky, v pravé ruce kuchyňskou obracečku.

Umíte si to představit? Já to vidím asi takhle – Všude je tma, paní Libečková, oděná do svého modrorůžového pyžama s potiskem sloní rodinky, se bosá, tiše plíží chodbou až k Vinyho pokoji. Jediným kopem levačkou vykopne dveře a křičí při tom jako rodící lvice. Neznámý vetřelec, stojící přímo před ní, se pokouší o útěk, ale dostává přímý zásah cibulkovou hajzlíkovou voňavkou – pffff!!! Následuje ťafka obracečkou na levou tvář oslepeného lotra – BENG!!!

Tajtrlík bulí a padá k zemi, kde dostává Libečkovic nerez obracečkou pětadvacet na holou, která změnila barvu na odstín borůvkového smoothie. Paní Libečková volá zásahovku, která odváží stále ještě plačícícho nekňubu, vonícího jarní cibulkou do cely a od policejního prezidenta dostává neodolatelnou nabídku k vedení kurzu sebeobrany, kurzu přežití a kurzu rychlé akce a reakce.

Ne, takhle to bohudík (nebo bohužel?) nebylo. Zvláštně zabarvený hlas, znějící jako zaseknutý mixér křížený s tatínkem Prasátka Pepy, který paní Libečková slyšela, patřil úplně jinému majiteli než budižkničemovi s fialovou řití. Tento hlas byl majetkem Winstona, což se ale samozřejmě nesměl nikdo dozvědět. A paní Libečková už vůbec ne! Winston si většinou dával pozor aby se někde neprokecl, jenže jak si v noci, když už byli všichni dávno v horizontální poloze, oči měli zavřené a pusy dokořán, zapnul televizi a sledoval svůj oblíbený pořad, často neudržel jazyk za svými malými zuby a mlel a mlel a mlel, ke všemu měl připomínky, všechno věděl nejlíp, všude byl a od všeho měl klíče. Winston je, takříkajíc ředitel zeměkoule, ale za to nemůže. Prostě, když ježíškův táta naděloval krásu, Winston zrovna nejspíš četl Harryho Pottera v originální anglické verzi nebo encyklopedii pro studenty Harvardské univerzity (samozřejmě taky v originále), takže na něj nedošlo, i když on sám se samozřejmě viděl jako největší krasomil na planetě Zemi. Když se tam nahoře rozdával inteligenční kvocient, byl si ale aspoň třikrát pro nášup. A tak Winston ví, že jeho tlapky nejsou zrovna uzpůsobeny k přepínání programů na televizi, ke hraní Angry birds (na kterých si vypěstoval docela slušnou závislost) na Vinyho tabletu, nebo k pojídání sushi. Proto si našel a velmi dobře schoval nástroje, se kterými byly všechny tyhle zábavičky lépe proveditelné. K přepínání telky a střílení zapšklých, barevných ptáků s narušeným sebeovládáním z praku, používal prst z umělé ruky, kterou si tajně odnesl z Halloweenské párty, no a sushi hůlky nahradil pastelkami. Jednoduché ale velmi účinné, viďte?

Paní Libečková nakoukla pootevřenými dveřmi, ale televize byla najednou vypnutá a hlasy zmlkly. Winston má totiž velmi dobré periferní vidění, asi jako David Beckham, když ještě válel v dresu Manchesteru United, Winstonově oblíbeném fotbalovém klubu, jehož znak si chtěl v osmnácti nechat vytetovat na levou přední, aby byl co nejblíž jeho psímu srdečnímu svalu.

Winstonův život nejvíc ovlivnily a pořád ovlivňovaly hlavně dvě věci. Seriály Komisař Rex a Maxipes Fík.