Starý loupežník

Před mnoha a mnoha lety, když ještě ani vaši dědečkové a babičky nebyly na světě, se děly mnohé věci, kterým se teď jen těžko věří. Tam kde teď stojí obchodní domy, banky nebo fitcentra, tam se v dobách minulých proháněli čerti na svých kozách, obři se jen tak povalovali když zrovna neměli nic na práci a babky kořenářky a dědci kořenáři prodávali své bylinky. Všude kolem byly krásné, čisté, voňavé lesy, pár dřevěných domků místních starousedlíků a všichni si pomáhali, protože se dobře znali.

A tak tomu bylo i na Moravě, kde stál les, ve kterém se odehrál příběh, který si tam lidé vyprávějí dodnes.

Je o starém loupežníkovi jménem Hubert Hoblina. Toho přinesl Hoblinovým černočerný havran, snad nejčernější v celé zemi, což bylo jasné znamení- bude to lump jako hrom.

Maminka Hoblinová začala plakat, hned jak havrana uviděla kroužit nad jejich chalupou, a tatínek se z toho dočista zbláznil, začal běhat kolem chalupy a křičet na celou ves, že co jako budou dělat a proč zrovna jim přinesl dítě havran a ne čáp, jako sousedům. Uběhl snad půlmaraton než ho zastavila rána do obličeje, kterou mu nadělily pohozené hrábě, na které šlápl.

Žena ho odtáhla domů, hodila na postel vedle které už spal malý Hubert v dřevěné, ručně vyřezávané postýlce. Ale nevydržel to dlouho, protože sebou začal mrskat a házet jako by ho lechtalo deset čertů.

A od té doby to takhle bylo skoro každou noc, Hubert prostě ne a ne usnout, a když už usnul a zdálo se, že budou mít Hoblinovi aspoň chvíli klidu, začal Hubert po chvíli zase vyvádět.

Když trochu povyrostl a dokázal už sám udělat první kroky a zvládl pár prvních slov, bylo ještě hůř.

Pro rodiče hodných dětí, které přinesl čáp, byly tyhle věci štěstím, ale pro rodiče havraních dětí to tak fantastické nebylo a stejné to bylo i u Hoblinových.

Malý Hubert totiž začal rovnou běhat a pusa mu mlela jako mlýnek na mák, co používala máma Hoblinová, když dělala buchty.

Pořád se někde schovával a táta s mámou ho často nemohli až do večera najít. Když ho našli a Hubert byl doma, zlobil jako zlobíval snad jen Lucifer, když byl ještě malý čertí kluk.

Všude ho bylo plno a pořád huboval až kolikrát rozplakal maminku. Rozhazoval mouku po zemi a pak se v ní válel, házel bláto na čistá okna, několikrát dokonce rozbil kamenem okno sousedům.

Maminka byla ještě zoufalejší, když tatínka odvedli na vojnu, do války. Zůstal jí jen Hubert a jak Hubert rostl a ona stárla, docházely jí síly, na všechno zůstala sama, protože Hubert byl ještě ke všemu hrozně líný. Spal až do oběda, pak se stejně jen povaloval a vyřvával že chce víc jídla a pití, a další deku na přikrytí a větší polštář a zatopit a kdo ví co ještě.

Mamince se z toho všeho lítání udělalo špatně, upadla na zem a už se neprobudila.

Hubert, protože byl lenoch, nic neuměl a pracovat stejně nechtěl, musel z chalupy brzy odejít, jinak by se mu sesypala na hlavu. Sebral poslední zásoby jídla a šel.

Neměl kam jít a přemýšlel co vlastně bude dělat aby měl všeho dost a přitom nemusel nic dělat, až ho to napadlo.

Budu loupežníkem, řekl si. Do oběda,si pospím, pak si počkám než půjde někdo okolo a hotovo, vyřízeno. Došel až k lesu, ne moc velkému ale temnému a strašidelnému. V noci tam prý viděli hejkala a taky pár klekánic. Ale jaké tam rostly houby panečku, veliké, krásné, voňavoučké a nejchutnější v celém okolí. A taky lesní jahody a borůvky. Taky tudy vedla jediná cesta do města a to byly důvody proč tam chodilo docela dost lidí.

Stála tam taková stará dřevěná bouda. Na dveřích bylo něco napsáno ale Hubert neuměl ani číst, takže nevěděl co tam stojí.

Vešel dovnitř a za dveřmi byly opřeny tři veliké, široké klacky kterým se říkalo bambitky.

Šel dál a uviděl tři postele a v nich tři chrápající chlapíky, zarostlé vlasy a plnovousy, v bílých tílkách a červených trenýrkách. Byl tam teda smrad že by jeden pad, a když jeden z nich otevřel jedno oko a uviděl Huberta, šťouchl do druhého , ten do třetího, všichni pomalu a tiše vstali z postelí a plížili se k Hubertovi, který byl otočen zády k nim a prohlížel si věci okolo. Doplížili se až k němu a zařvali ,, Áááá, máme tě,ty všo“, a při tom ho drželi pevně za ruce.

Když je Hubert viděl, začal se smát. Byli skoro stejní ale seřazení od nejmenšího k největšímu, ten nejmenší byl o hlavu menší než ten uprostřed a ten uprostřed zas o hlavu menší než ten největší.

,,Co se směješ? My jsme ti nejstrašnější loupežníci v celé zemi, boj se nás, áááááá, řvali všichni tři.

Jenže Hubert nic, a za chvíli se zase smál. ,,On se nebojí“, řekl největší, ,,nebojí“, řekl prostřední, ,,no nebojí no“, řekl nejmenší.

Ukázalo se, že jsou to tři havraní děti. Teda byly, teď uý jsou z nich, stejně jako z Huberta, havraní chlapi, lumpové, nezvedenci a budižkničemové, bratři Sojkovi- Ignác, Bumbác a Rumbác. Tahle tři individua, přepadávali a okrádali slušné lidi procházející lesem a někdy k tomu dokonce použili i bambitku, to když se některá z jejich obětí bránila.

Začali Hubertovi vyprávět co všechno už ukradli, hoho všeho už přepadli nebo aspoň parádně vystrašili. Pak se začali předvádět, ukazovali Hubertovi všechny nakradené věci, zásoby jídla, kterého nebylo nikdy dost a tak se muselo doplňovat, společně se zásobou piva. A běda jestli nesehnali aspoň pár lahví za týden, to se hádali a někdy se dokonce porvali jako koně.

Huberta to vyprávění tak bavilo, že se jich zeptal, jestli by se tam nenašlo jedno volné, teplé místečko pro něj, že by mu klidně stačil nějaký kousek staré deky a malý polštář a ustlal by si na zemi, někde v rohu pokoje.

Bratři daly své zrzavé hlavy dohromady aby se poradili, protože jak známo- víc hlav, víc ví.

Porada trvala jen chvíli a rozhodli se že Huberta u sebe nechají.

Hubert ale po pár týdnech, kdy se učil přepadávat podle bratrů Sojkových a jejich příručky kterou nakreslil Ignác na pár listů papíru, přepadené listonošky, začal říkat všem třem, že už nic dělat nebude, že má hlad, ať mu něco uvaří, třeba bramboračku jakou mu dělala máma, nebo aspoň namažou chleba sádlem a otevřou pivo.

Bratři už taky nebyli nejmladší a sloužit přivandrovalci, který se jim nacpal do domu, se jim ani za mák nechtělo. Jedné noci měl Rumbác zvláštní sen a protože věřil tomu, že se sny plní, šel i se svými bratříčky hned druhý den do města, do trafiky, kde seděla stará babča, která se jich hrozně lekla a tak jim dala to co chtěli- los k číselné hře Veselá osmička , kde hlavní výhra pro šťastlivce který uhodl všechna čísla byla jeden milion zlaťáků. Když už tam byli, vzali si na cestu pár lahví černého piva a nepozorovaně se vytratili zpátky do lesa. Druhého dne, brzy ráno si všichni tři bratři počkali za velkými duby na mladého listonoše, který nahradil dříve okradenou listonošku, jež byla přesunuta k práci na přepážce na městské pobočce, obrali ho o všechno co měl u sebe, hledali noviny které měl roznést, aby si přečetli vítězná čísla. Když konečně našli deník Brept a viděli vítězná čísla, která byla na vlas stejná jako ta která se celou noc honila Rumbácovou snící hlavou, začali hulákat na celý dům, na celý les, skákali jako pominutí a zpívali až vzbudili nic netušícího Huberta, který nechápal co se děje.

Viděl jenom jak si bratři hází své věci do hnědých pytlů, oblékají své nejlepší šaty které vytahovali jenom na Vánoce, obouvají černé polobotky, dávají apartní černé klobouky na své rusovlasé hlavy a mizí.

Od té doby žil v tom malém dřevěném obydlí zcela sám. Občas chodil ven, blížila se zima a tak potřeboval dost jídla aby vůbec přežil. Neměl už nikoho kdo by mu posluhoval, už nemohl jen tak polehávat a nic nedělat. Okradl několik lidí, dokonce i stařečka o holi, který se sotva vlekl, shrbený, skoro slepý, do města k doktorovi, na vyšetření srdce.

Pak taky stařenku, která měla jen košík s houbami a kořením. Počíhal si taky na brašnáře a řezbáře, rybáře, hodináře, pekaře, obuvníka, zubaře i nebohého pana faráře. Nic mu nebylo svaté, ukradl co mu pod ruku vlezlo a pak se to stalo. Paní zima vstoupila na jeviště ve velkém stylu, hned na začátku svého představení spustila na celou Moravu takovou sněhovou vánici, jakou nepamatovaly ani místní stoleté stromy. Hubert na to všechno zíral z okna a pořádně se divil, protože když šel spát, nebyla na zemi ani vločka, a když se vzbudil byl už les celý bílý. Tři dny se takhle koukal z okna, hladový, žíznivý, vysílený než se rozhodl jít se poohlédnout ven po něčem k jídlu.

Vyšel ze dveří a jeho nohy se zabořily do sněhové závěje. Ušel jen několik metrů, když uslyšel zvláštní hluk. Otočil se směrem, ze kterého hluk přicházel a uviděl, jak z obrovského stromu stojícího přímo vedle chalupy padá velikánská hromada sněhu na její střechu. Hubert zůstal stát s otevřenou pusou a nevěřícně pohlížel na svou chatrč. Ta ohromná kupa sněhu se střechou propadla až dovnitř a poshazovala všechny nakradené věci tak dokonale, že zatarasily vchodové dveře a Hubert se tak nemohl dostat domů. Stál tam a třásl se zimou, a s přicházející ještě mrazivější nocí si uvědomoval, že ho může zachránit jenom zázrak. Jenže ty se zlým lidem jaksi nedějí. A tak tam Hubert, starý loupežník a havraní dítě, stojí do dnes obklopen ledem tak silným jako jeho přesvědčení, že s leností, zlomyslností, lakotou a hloupostí to na světě dotáhne nejdál.