Čekání...

 Celý život na něco čekáme. Až vyrostem, až uděláme první krok a řeknem první slovo, až dospějem, až nás někdo poprvé políbí, až se nám narodí první dítě nebo jenom až posekají trávník před domem, až se uvolní místo k parkování, až zlevní brambory nebo benzin. Mohl bych popsat stovky stran o tom, na co všechno v životě můžeme nebo taky musíme čekat, jenže by to bylo docela k ničemu, stejně bych jen čekal, jestli si to vůbec někdo přečte. Někdo má občas to štěstí, že se dočká, nejen maličkostí ale i zásadních věcí, které mohou ovlivnit jeho další život. Dostane práci o které snil, koupí dům se zahradou nebo Ferrari... Já čekal na jediné. Chtěl jsem aspoň jednou vidět svou matku a snad jí i říct, že jí odpouštím. Je to snad moc, chtít jedinkrát vidět tvář ženy která mi dala život a pokusit se alespoň z jejích očí rozluštit co tehdy cítila, co se jí asi honilo hlavou, když mě zabalila do špinavého, smradlavého ručníku a pár hodin poté, co mě bůhví kde přivedla na svět, položila na studenou zem ostravského Hlavního nádraží.

Občas se přistihnu jak jenom ležím v prázdném pokoji, čumím do stropu nebo jiného kusu zdi a ve své duši, stejně prázdné jako ten pokoj, se sám sebe ptám, jestli ještě žije, jaká asi je, jak vypadá, jaký má hlas, jak často bychom se navštěvovali, jestli jen o Vánocích a narozeninách nebo téměř denně, jak by mě vychovala, jestli měla ještě nějaké děti a podobně. Odpovědí jsem si vymyslel spoustu jen tak sám pro sebe. Když mi bylo líp, říkal jsem si že ji jednou najdu a odpustím jí to všechno, že se pak budeme scházet a doženeme všechen ten ztracený čas, kdy její ruce nehladily moje dětské vlasy a tváře.

Možná měla nějaké problémy, nebo si třeba chtěla dodělat školu a na dítě by neměla čas ale často na mě myslí.

Pak ale byly chvíle, kdy mi nebylo dobře a byl jsem častokrát v takovém stavu, že přiblížit se ke mně bylo nesnadné, házel jsem věcmi, řval na všechny okolo že jsem jenom dement, tak proč mě nezabili už tenkrát, ať to udělají teď a končilo to tím, že jsem chtěl zabít sám sebe, říkal jsem si že matka je svině, že mě chtěla nechat chcípnout jako nějakého zavšiveného čokla.

Nakonec vždycky přiskočili dva zřízenci, přivázali mě k posteli a něco mi píchli abych se zklidnil.

Ano, trvalé bydliště, blázinec, nebo chcete-li psychiatrická léčebna v Opavě, pokoj číslo 13, jedna kovová postel povlečená erárním bílým povlečením s vybledlými modrými pruhy, peřina a polštář povlečeny tímtéž, jedno okno s výhledem na dvůr, takže jsem mohl den za dnem pozorovat ostatní magory z tohohle baráku.

Po noci s přivázanýma rukama jsem se probral a na stolku vedle postele ležel dopis. Byl od nějaké Bereniky Baumannové z Prahy. Když mě konečně odvázali, posadil jsem se na posteli a zíral na ten dopis. Nikoho s takovým jménem jsem neznal nebo si nepamatoval, navíc to byl teprve druhý dopis, který mi za 10 let v tomhle krásném obydlí přišel, ten první byl od soudu nebo exekutora,už nevím přesně.

Bylo to 13. července, den před mýma narozeninama. Nevěděl jsem jestli mám ten dopis otevřít nebo ho nechat ležet, nebo ho rovnou spálit v ohništi na dvoře, kde jsme občas opékali špekáčky nebo co to bylo.

Chodil jsem po pokoji, díval se na dopis a na zem, na dopis a ven z okna, na dopis..až jsem ho vzal, roztrhl obálku a to co jsem četl mě zarazilo do země jako stokilové kladivo.

,,Milý Jane, tvá matka umírá. Je vážně nemocná a přála by si, jště aspoň jednou tě vidět. Pokud budeš moci, ráda tě uvítám v našem domě. Tvá sestra Berenika, Lidová 17, Praha 4“.

Sedl jsem si na neustlanou postel a nemohl uvěřit. Nikdy jsem nepřečetl tolikrát za sebou nic jiného než tenhle dopis. Přečetl jsem ho snad stokrát, pořád znova a znova a ptal se sám sebe co mám dělat.

Měl bych se pokusit odjet za umírající ženou, která se mě zbavila jako kusu hadru, podívat se jí aspoň jednou do tváře? Vždyť je to to, na co jsem celý život čekal. Ale co když jsem si to jenom namlouval a ve skutečnosti ji nechci ani vidět ani s ní mluvit, natož ji chytit za ruku na smrtelné posteli a vyslyšet její prosby o odpuštění.

Uběhlo jen několik hodin a ve dveřích stáli dva chlápci v černém, bez vlasů a bez výrazu ve tváři. Každý se postavil na jednu stranu a očima letmo zkontrolovali jestli tam není někdo jiný nebo něco nebezpečného.

O chvíli později vešel muž v už napohled drahém obleku, usmál se na mě a řekl že je manžel mé sestry Bereniky a že chce abych s ním hned teď odjel za matkou do Prahy, pokud tedy stojím o to, ji vidět. Pak začal něco dojemně blábolit až jsem ho musel zastavit a se slovy ,, tak dost, jedeme“, jsem vlastně rozhodl to, co se mi nedařilo rozhodnout tolik let.

On řekl, že už všechno vyřídil a zařídil u ředitele ústavu a že je jen na mě, kdy budu chtít vyjet.

Jen jsem se na něj podíval a začal si balit věci do igelitky, což netrvalo nijak dlouho protože to co jsem měl byly nějaké dvě trička, několik páru ponožek, které už toho zžily opravdu hodně, pár kousků trenýrek a asi dvoje kalhoty a všechno jsem s sebou stejně nevzal. Byla to přece jen návštěva, ne stěhování. Sundal jsem ústavní pyžamo a oblíkl se na cestu do Prahy, na cestu za svou matkou, která mi už po zabouchnutí dveří pokoje přišla nekonečná.

Seděl jsem vzadu a vedle mě manžel mé sestry, který se až v autě představil jako Tomáš a řekl ať mu klidně tykám. Byl to starosta Prahy 1 a ti dva v černém, jeho gorily. Cestou jsme si začali celkem rozumět ikdyž se to někomu může zdát zvláštní nebo nemožné. Povídali jsme si o hloupostech, o počasí a sportu nebo politice až se najednou zeptal proč jsem vlastně zavřený v blázinci a já mu po chvíli váhání, kdy jsem sledoval ubíhající krajinu z okna auta, řekl pravdu.

Moje oči se dívaly na nebe a já poprvé někomu řekl to, co jsem nikdy říct nechtěl, ikdyž to všichni kolem věděli. Zabil jsem svou ženu, když jsem měl jeden ze svých prvních záchvatů vzteku. Původně jsem měl jít sedět na 10 let ale pak zjistili že můj mozek v tu chvíli nereagoval jako za normálních okolností a po několika testech usoudili že jsem blázen a hodili mě do cvokárny.

Po tomhle přiznání bylo až do konce cesty ticho a já zase přemýšlel nad tím, co matce řeknu až ji uvidím. Budou to vlastně moje první slova která ode mě uslyší a taky moje první kroky které uvidí.

Budu vůbec schopný promluvit nebo mi zmrzne jazyk když se na ni podívám? Nepodlomí se mi kolena když půjdu k její posteli?

Proč mě chce vlastně vůbec vidět? A proč až teď, když umírá? Proč tak dlouho čekala, když nemusela a mohla mě nechat najít kdykoliv dřív?

Přijeli jsme na místo, vystoupili z auta a zatímco Tomáš a jeho dva věrní psi v černém šli k velkému plotu který chránil obrovský pozemek na němž stál jejich dům, já stál a nebyl schopný se hnout z místa.

Tomáš se vrátil a pomohl mi jít směrem k domu.

Třásly se mi ruce i nohy a oči mi lítaly ze strany na stranu jako bych sledoval finále tenisového turnaje. Vešli jsme až do domu a přede dveřmi ložnice stála mladá žena a já poznal že je to Berenika ještě než to vyslovila. Dívala se na mě a pak ke mně přišla blíž, objala mě a plakala, ale moje ruce zůstaly volně viset podél těla.

Po chvíli se na mě podívala a s bolestí v očích řekla ,,matka zemřela Jane“.

Otevřel jsem dveře do ložnice a vešel. Přisedl jsem k matce na postel a několik minut se na ni jen díval. Pak jsem jí udělal prstem kříž na čele a odešel.

Všichni na něco čekáme. Někdo na odpuštění a jiný zase na matčino pohlazení. Ne všichni se dočkáme toho, co v životě nejvíc chceme...